Psychické a fyzické týrání v dětství u dospělé populace ČR

8. 6. 2004

V letech 2001 - 2003 uskutečnil odborný tým pracovníků Sdružení Linka bezpečí, vedený Mgr. Viktorem Bosákem (od 1. 10. 2002), unikátní výzkum nazvaný „Retrospektivní studiefyzického a psychického týrání v dětství u dospělé populace ČR”. Jeho jedinečnost spočívá především v tom, že část výzkumu zabývající se problematikou psychického týrání představuje první studii o psychickém týrání v dětství na světě, jejíž výsledky jsou reprezentativní pro celou dětskou či dospělou populaci některé země či státu (alespoň autoři studie přes intenzivní několikaleté hledání v nejprestižnějších světových odborných pramenech dosud nezískali informaci, že by obdobná studie byla kdekoliv na světě realizována).

Praha, 8. června 2004

Rovněž část výzkumu o fyzickém týrání v dětství představuje co do reprezentativnosti (výsledky jsou též reprezentativní na celou dospělou populaci ČR) a rozsahu (dotazováno bylo celkem 1104 osob) první studii svého druhu u nás a jednu z nemnoha takovýchto studií ve světě. Respondentům bylo položeno 16 otázek týkajících se psychického týrání v dětství, 20 dotazů týkajících se fyzického týrání v dětství a 9 otázek týkajících se osobních, demografických a jiných dat.

 Hlavním cílem výzkumu bylo získat první relevantní údaje o výskytu fyzického a psychického týrání dětí v české společnosti, včetně souvisejících informací. A to u již dospělých osob, neboť reprezentativní zkoumání těchto jevů přímo u dětí je z mnoha důvodů prakticky nemožné. Právě neexistence reprezentativních údajů o výše jmenovaných jevech u nás, všeobecný předpoklad, že data z oficiálních statistik nahlášených případů ani zdaleka neodrážejí realitu, a nesčetné doklady o závažnosti následků fyzického a psychického týrání dětí bylynejsilnějšími impulsy k realizaci studie.

 Po metodologické stránce navazoval popisovaný výzkum na retrospektivní studii o sexuálním zneužívání v dětství u dospělé populace ČR, která byla uskutečněna v letech 1997 až 1998 rovněž týmem pracovníků Sdružení Linka bezpečí a mládeže.

Výzkumný projekt byl podpořen Interní grantovou agenturou MZ ČR a Nadací Naše dítě. V rámci šetření byl dotazován soubor 1104 osob ve věku od 18 do 44 let (včetně), který představoval reprezentativní vzorek populace ČR v uvedené věkové skupině z hlediska pohlaví, věku a regionu.

 Sběr dat realizovalo 318 profesionálních tazatelů agentury INRES. Pro účely studie použili její autoři následující definici psychického týrání dětí: „Jde o ubližování dítěti ze strany rodiče či jiné dospělé osoby formou opakovaného odmítání, ponižování, zastrašování, nepřiměřeného omezování, izolování od kontaktu s jinými osobami, využívání pro vlastní prospěch, učení názorům a chování, jež odporují zákonům či obecným mravním normámneposkytování citové odezvy a vystavování násilí či závažným konfliktům doma.” Tato definice odráží současné trendy v pojetí tohoto jevu ve světě. Za základní zjištění části projektu o psychického týrání v dětství lze považovat tato fakta:

  • Celkem 69,1 % dotázaných uvedlo, že se v dětství či v mládí opakovaně setkali s některou z forem psychického týrání, přičemž zhruba polovina z nich (48,6 %) zažívala takovéto zacházení 1-2krát měsíčně a častěji.
  • Nejčastěji zakoušenou formou psychického ubližování v dětství bylo takové chování ze strany • Za původce psychického ubližování v dětství byl respondenty nejčastěji označován otec (vlastní či nevlastní), dále pak matka (vlastní či nevlastní) a na třetím místě pedagog či vychovatel.
  • Obecně je výskyt psychického týrání v dětství nejnižší v předškolním věku, kulminuje během docházky na druhý stupeň základní školy a potom opět klesá.
  • Jako subjektivně vnímané příčiny psychického týrání označily jeho oběti: 1. zasloužili si to (28,7 %), 2. stres či starosti týrajících osob (24,9 %), 3. chování a školní prospěch (24,2 %).
  • 59,2 % těch, kteří zažili v dětství psychické týrání, pociťovalo nebo stále pociťuje následky tohoto zacházení, 9,5 % z nich pociťuje dokonce dlouhodobé a trvalé následky.
  • Mezi nejčastěji zakoušené následky psychického týrání v dětství patří nízké sebevědomí, pocity méněcennosti, pocity smutku až deprese, strach či úzkost a problémy s učivem. Zjištěná fakta vysoce korelují s údaji, které byly na tomto poli získány v zahraničí. Studie o tělesném týrání (použitá definice tohoto jevu vyplyne z níže uvedeného) ukázala následující:
  • Tělesné týrání v dětství zažila téměř čtvrtina dotazovaných (24,4 %). Tito lidé uvedli, že byli jednou nebo vícekrát např. udeřeni či biti nějakým předmětem do hlavy či jiné části těla, jejich hlavou bylo o něco tlučeno, někteří byli tlučeni pěstí, kopáni, opařeni či popáleni, svazováni, přivazováni, pořezáni, dušeni, škrceni či postřeleni.
  • Téměř jedna pětina (19,2 %) dotázaných měla v důsledku týrání tělesné následky, přičemž 10 % z nich dlouhodobé.
  • Nejčastějšími původci tělesného týrání byli rodiče, na prvním místě otec, na druhém matka. Tělesně týrány byly děti i svými pedagogy, ačkoliv méně často.
  • Násilí bylo častěji užíváno vůči chlapcům s jednou výjimkou: učitelé častěji týrali dívky.
  • Téměř polovina tělesně týraných (47,6 %) zažívala týrání již od předškolního věku.
  • Jako subjektivně vnímané příčiny fyzického týrání uvedly jeho oběti: 1. neschopnost se ovládnout ze strany týrajících (39,2 %), 2. chování či prospěch (38,7 %) a 3. stres či starosti týrajících osob (22,2 %).

Studie mapovala též zkušenosti dotazovaných s tělesnými tresty v dětství. Jako trestání bylo hodnoceno např. uhození (plácnutí) rukou přes ruce nebo přes hýždě, facka či pohlavek, tahání za vlasy či za uši, kousnutí, štípnutí, cloumání nebo strkání. Tělesně trestány (nikoliv týrány) byly téměř dvě třetiny dotázaných (58,7 %).

Bez použití fyzické síly (čili netrestáno, ani netýráno) bylo vychováváno 16,9 % dotázaných. Naopak s použitím fyzické síly bylo v dětství „vychováváno” plných 83,1 % dotázaných. Výsledky studie tělesného týrání v dětství jsou srovnatelné s obdobně zaměřenými studiemi ve světě. Počet dospělých, kteří uvedli zkušenost s tělesným týráním v dětství, je u nás obdobný jako ve vyspělých zemích. To však nelze říci o již zmíněných údajích ve statistikách, které každoročně zachycují počet nově zjištěných případů týraných dětí. Zatímco u nás sepočet odhalených případů týrání, zneužívání a zanedbávání dětí pohybuje v rozmezí od 18 do 45 případů na 1000 dětí ročně, u nás je udáváno pouze 0,29 až 1,9 odhalených případů na 1000 dětí ročně, tedy několikanásobně méně.