Porušování práv dětí v ČR

Celkem u nás v ústavech vyrůstá více než 22 000 dětí, z toho 13 000 v ústavech sociální péče.

Současný systém náhradní výchovné péče je v příkrém rozporu se závěry a doporučeními výzkumů v této oblasti i s praxí v zemích EU. Například ve Velké Británii, stejně jako v sousedním Německu a Rakousku, není možné, aby děti mladší deseti let byly umisťovány do ústavů, ale vždy pouze do pěstounských rodin různého typu.

Praha, 8. dubna 2003

Umístění do ústavní výchovy je pro děti značně traumatizující a poškozuje je v jejich psychickém a citovém vývoji (existuje dokonce odborný termín "šok z umístění"). Od roku 1989 stoupl počet ústavních zařízení pro děti starší tří let ze 158 na 191. Zatímco v roce 1998 žilo v dětských domovech pro děti starší tří let 4134 dětí, v roce 2000 už to bylo 4624 (nedelikventních) dětí. Vyplývá to z výzkumu prof. PhDr. Jarmily Koluchové, CSc., uveřejněného v roce 1990, podle kterého čtvrtinu dětí umístěných do ústavů sociální péče pro mentálně postižené (tedy nevzdělavatelné) děti představují děti, které byly primárně normální nebo jen zcela lehce postižené. Od narození či od útlého věku však žily ve výchovných ústavech, kde byly natolik deprivovány, že se jevily jako děti nevzdělavatelné a s diagnózou imbecilita byly ve třech letech navrhovány do ústavů sociální péče pro mentálně postižené děti

Jedinci, kteří prožili velkou část dětství v ústavech, nejsou v dospělosti schopni integrovat se bez problémů do společnosti, mají velké problémy při plnění své rodičovské role a jejich děti často končí v ústavní výchově nebo jsou zanedbávány či týrány. Potvrzuje to dlouhodobý výzkum prof. Matějčka a kol., uveřejněný v roce 1997, podle kterého děti z dětských domovů vykazují ve středním věku nízkou společenskou kompetenci, nízkou úroveň školního vzdělání a zaměstnání a nízké skóre sociální integrace. Vykazují také mimořádně

vysokou míru kriminality (muži 54 %, z toho v 79 % jde o vícenásobné recidivisty, ženy 20 %), mají problémy s láskou a v sexuálních vztazích jsou častěji "neschopni citové odezvy". U těchto osob je zjištěna vysoká nespokojenost s dosavadním životem.

Třebaže zákon o rodině dává výslovně přednost náhradní rodině před ústavní výchovou, v praxi je tomu však právě naopak. Proces umístění dítěte do náhradní rodiny je zdlouhavý, zbytečně zbyrokratizovaný a vychází z toho, že předání dítěte do osvojení nebo pěstounské péče by měla předcházet ústavní výchova. I když novela zákona o rodině, účinná od 1. července 2002, umožňuje tzv. přímé adopce (tj. předání dítěte do předadopční péče přímo rodiči), stát přímé adopce nezprostředkovává a třebaže není schopen najít rodinu pro mnoho postižených, starších či jinak handicapovaných dětí, odmítá, aby rodinu pro konkrétní „neumístitelné dítě“ hledaly nestátní subjekty, stejně tak aby u přímé adopce doporučily rodičům prověřenou rodinu.
Do ústavní výchovy jsou umisťovány děti také z důvodů sociální či bytové nouze nebo domácího násilí, třebaže při větší pomoci státu by rodina byla schopna se o dítě řádně postarat.

Pro stát by to bylo i mnohem lacinější - roční pobyt dítěte v ústavu stojí průměrně 200 000 Kč, zatímco u náhradní rodinné péče jde o náklady 50 000 – 70 000 Kč.

Rozdělení ústavního systému mezi tři resorty (MZ – děti do tří let, MŠMT – děti starší tří let, MPSV – ústavy sociální péče pro děti postižené) vede k rozdělování sourozenců podle věku a zdravotního stavu a k častému střídání jak ústavních zařízení tak i personálu pečujícího o děti. Tříleté dítě vystřídá čtyři zařízení (kojenecký ústav, dětský domov pro děti do tří let, diagnostický ústav a školský dětský domov) a o dítě vyrůstající zde od narození do tří let pečuje postupně nejméně 28 zdravotních sester, neboť děti přecházejí zpravidla do sedmi samostatných oddělení, přičemž v každém se střídají čtyři sestry!


Podle Úmluvy o právech dítěte musí dítě v zájmu svého harmonického vývoje vyrůstat v rodině, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Naše legislativa a praxe však tomu zatím neodpovídají.